V sobotu 11. prosince 2010 se v benediktinském opatství v Tyniecu konalo setkání liturgických společenství z iniciativy opata Bernarda Sawického OSB a P. Tomasze Grabowského OP, předsedy Dominikánského liturgického centra.
Účastníci se sešli, aby hovořili o krizi liturgie v Polsku a dohodli se na společných iniciativách, které by ji mohly napravit.
Mezi zhruba 50 účastníky byli teologové, liturgisté, hudebníci, vedoucí skupin a organizátoři hudebních a liturgických workshopů spjatí mimo jiné s Liturgickým centrem hnutí Světlo-Život v Chořově, Dominikánským liturgickým centrem, časopisem „Christianitas“, exerciciemi „Mysterium Fascinans“ a Vratislavským liturgickým pěveckým studiem. Zvláštním hostem setkání byl předseda Komise Konference biskupů Polska pro bohoslužbu a svátostnou disciplínu, biskup Stefan Cichy.
Jak P. Sawicki poznamenal ve svém pozvání, „mezi lidmi chodícími do kostela vidíme rostoucí touhu po správné liturgii“. Účastníci netajili, že situace v mnoha kostelích může být zklamáním.
Poukazovali na nedbalost a nedostatek liturgického povědomí a kultury, které vedou k rutině a spěchu, a dokonce ke zneužitím ze strany kněží. Někdy nepomáhají ani zásahy u farářů. „Kněží podceňují své potenciální posluchače a ‚snižují laťku‘,“ vysvětluje Tomasz Dekert, vedoucí redakce Liturgia.pl. „V homilii se neodvolají na teologii, protože předpokládají, že lidé nebudou rozumět. Nepoužijí první eucharistickou modlitbu, protože je příliš dlouhá a věřící by se mohli nudit. Nezavedou ordinárium v latině, protože si myslí, že to lidé nezvládnou.“
Totéž snižování laťky často vidíme v případě chrámové hudby. „Sním o tom, že jednou budou mít lidé odpovědní za hudbu ve svých společenstvích základní znalosti hudby a liturgie, protože – vedle nasazení a zápalu – jsou to nezbytné nástroje, jak se krásně a vědomě účastnit liturgie,“ říká Katarzyna Młynarska, z jejíž iniciativy vzniklo v roce 2009 Vratislavské liturgické pěvecké studio. „Iniciativa je určena nejen těm, kdo zpívají v souborech nebo scholách, ale komukoli, kdo chce cvičit svůj hlas,“ dodává.
Problém estetiky v kostele se netýká jen hudby, ale i výzdoby kostela. „Co lidé nacházejí na místě, kde by měli cítit posvátno?“ ptá se P. Hieronim Kreis OSB, autor knihy Podręcznik ikebany liturgicznej. Kwiaty w kościele. „Vtíravou, nabubřelou, nudnou propagandu – protože to nemá nic společného s evangelizací; to může lidi jen odradit.“ Ujišťuje, že i dobře vybrané a dobře aranžované květiny mohou sloužit hlásání Slova.
Mnoho kritických slov směřovalo k hierarchické církvi. Na otázku, zda se cítí dotčen, biskup Stefan Cichy odpověděl, že si je vědom, že některé otázky zazněly kvůli jeho přítomnosti, a že je to dobře. Slíbil také, že se na závěr pokusí tyto věci objasnit. Navzdory tomuto ohlášení biskup ve svém shrnutí poukázal na některé církevní iniciativy v oblasti liturgie, které však probíhají souběžně s iniciativami laiků. K absenci skutečné spolupráce v této oblasti se nevyjádřil.
U kritiky to však neskončilo. Účastníci uvažovali o možných způsobech řešení problémů týkajících se důstojného prostředí a slavení liturgie odpovídajícího jejímu významu. Objevila se otázka formace – nejen kněží, kteří mši slouží, a ministrantů, lektorů, žalmistů, kantorů, schol a varhaníků, kteří při ní slouží, ale také těch, kdo se jí účastní. Paweł Milcarek z „Christianitas“ varoval před jejím zúžením jen na teorii: „To je náš pozitivistický vzorec: stále věříme, že čím víc vzdělání, tím víc lidé pochopí a všechny problémy se vyřeší. Problém liturgie se snažíme řešit tím, že o ní hodně mluvíme a hodně děláme mimo ni.“
Alternativou se zdá být formace skrze slavení, jejíž význam zdůraznil bohoslovec Krzysztof Porosło, jeden z organizátorů exercicií „Mysterium Fascinans“, jejichž čtvrtý ročník se uskuteční 12.–14. srpna 2011. „Miluji metaforu liturgie, kterou navrhl Romano Guardini: že liturgie je ‚hra‘ – dalo by se říci i ‚hraní‘ – ne ve smyslu něčeho povrchního a nedůležitého, ale ve smyslu, že během ‚hry‘ je člověk zcela svobodný; je sám sebou – ‚hra‘ je formou jeho existence. Jde o to, abychom byli v liturgii plně autentičtí, stáli před Bohem v pravdě o sobě a dorůstali do toho, kým máme být. Když začínáme slavit, potřebujeme také určitý rámec, určitá pravidla, podle nichž se naše ‚hra‘ stává plnější. Vyjadřuje to i metafora tance: tančící člověk je také svobodný, autentický vůči partnerovi a tanec ho těší. Aby se to ale stalo, musíte se nejprve naučit kroky.“ Podle něj to neznamená úplně se vzdát teorie ve prospěch praxe. „Zdravá katecheze, která uvádí nebo vysvětluje, je nezbytná a ovlivňuje, jak liturgii prožíváme. Jaké proporce zachovat? To je nejtěžší otázka a stále se ji učíme, když exercicie organizujeme. Směřujeme spíše ke katechezím uvádějícím než k akademickým, velmi přesným přednáškám a především zdůrazňujeme prvenství samotného slavení. Ne tolik mluvit o liturgii, jako ji slavit,“ zdůrazňuje bohoslovec Krzysztof Porosło.
Samostatnou otázkou je, jak vypadá formace skrze slavení v případě dětí. Podle Tomasze Dekerta jsou zvláštní mše pro nejmenší, místo aby je vychovávaly k dospělosti, upravovány dospělými podle jejich domnělých potřeb. Paweł Milcarek připouští, že tyto mše mají mnoho pozitivních stránek, ale zdůrazňuje, že neplní svou klíčovou roli: neuvádějí děti do samotné liturgie. Dodává, že mše slavená pro děti by měla být střídmá v dodatcích, ale úplná.
Bylo těžké ubránit se dojmu, že počet a složitost problémů převyšují nápady na jejich řešení. Těžko lze čekat, že tato hrstka lidí v krátké době něco změní ve velkém měřítku. Stojí však za to připomenout, že šlo o první setkání svého druhu a ukázalo, že v různých částech Polska jsou lidé, kterým záleží na zlepšení situace a kteří tímto směrem dělají malé kroky – což dává naději, že se věci zlepší.