Exercitační cesta – zrušena
Postní exercicie na cestě, které vedou otcové dominikáni
Projekt byl na období 2026–2027 pozastaven; možná se uskuteční v dalších letech.
Projekt byl na období 2026–2027 pozastaven; možná se uskuteční v dalších letech.
Čtvrtek* – Utrecht
Pandhof Sinte Marie
Starokatolická katedrála sv. Gertrudy
Skrytý kostel Gertrudiskapel
Catharijneconvent
Katedrála sv. Kateřiny
Katedrála sv. Martina
Kostel sv. Petra
Pomník sv. Willibrorda
Kostel sv. Augustina
Pátek – Amsterdam
Konkatedrála sv. Mikuláše
Ons’ Lieve Heer op Solder
Oudekerk
Westerkerk
Heilige Stede
Begijnhof
Sobota – Haarlem, Amsterdam
Katedrála sv. Bavona
Bývalá katedrála sv. Bavona
Volný čas v Amsterdamu
Mše svatá před procesím
Účast na Tiché procesí
Neděle – Amsterdam
Mše svatá v kapli Occohofje
Průjezd Německem
Návrat do Polska
* Z Krakova vyrážíme ve středu a přenocujeme v Hannoveru (Německo).
Stille Omgang je nizozemsky Tichá procesí. A přesně taková je. V tichu, bez Nejsvětější svátosti, bez liturgických rouch, procesních korouhví či jiných vnějších projevů víry, v běžném oblečení procházejí už 145 let ulicemi starého Amsterdamu tisíce lidí v sobotu v noci po 15. březnu.
Když se roku 1881 Joseph Lousbergh a jeho přítel Carel Elsenburg s několika známými poprvé po třech stech letech vydali ve stopách svých předků, byly vnější projevy katolického kultu zakázány. A za více než sto let tradiční podoba Tichého procesí zakořenila natolik, že ji ani po zrušení zákazu v roce 1983 nikdo nechtěl měnit.
Začínají a končí na náměstí Spui, poblíž něhož kdysi stála kaple Heilige Stede, kde se uchovávalo zázračně zachované Tělo Páně. Procházejí ulicí Kalverstraat, kde se odehrál Amsterdamský zázrak, míjejí krásný gotický Nový kostel (Nieuwe Kerk), jdou ulicí Nieuwendijk k bývalému břehu mořského zálivu (kde se dnes hrdě rozkládá nádraží) a vracejí se souběžnými ulicemi Warmoesstraat a Nes. Přicházejí z celého Nizozemska, a dokonce i ze zahraničí. Nejen katolíci, i když ti stále tvoří většinu. Dnes Tiché procesí pořádá zvláštní sdružení; před procesím slouží nizozemští biskupové v městských kostelech mše pro jednotlivé skupiny poutníků a je připraven i zvláštní celodenní program pro mládež.
Jak to všechno začalo? Ještě v polovině 14. století byl Amstelredamme, tedy „hráz na řece Amstel“, malou rybářskou vesnicí tonoucí v bahně, podobně jako mnoho jiných na klesajícím, bouřemi zaplavovaném pobřeží zálivu Severního moře, Zuiderzee. Tak tomu bylo až do středy 15. března 1345. Ten jediný den změnil dějiny města – „přístavu velkého jako svět“ – i celého Nizozemska.
V domě na Kalverstraat, dnes luxusní obchodní ulici v samém srdci amsterdamského Starého Města, umíral rybář (možná se jmenoval Ysbrant Dommer). Přijal pomazání nemocných, ale nedokázal udržet svaté přijímání a vyvrhl ho. Podle předpisů bylo Tělo Páně vhozeno do ohně hořícího v krbu. Když se druhý den ráno krb čistil, ukázalo se, že hostie neshořela. Vyšetřování biskupa z Utrechtu, do jehož diecéze oblast patřila, zázrak potvrdilo. Zjevný eucharistický zázrak. Brzy byla postavena kaple (Heilige Stede, „svaté místo“) a do Amsterdamu se začaly hrnout zástupy poutníků. Další zázrak se stal v roce 1452. Při strašlivém požáru města kaple vyhořela. Ale Tělo Páně, uložené v monstranci a uctívané už přes sto let, bylo opět zachráněno z plamenů.
Čilý poutní ruch z domova i ze zahraničí (nejslavnějším poutníkem byl císař Maxmilián Habsburský, který byl zázračně uzdraven) přispěl k rychlému růstu velikosti i významu města na Amstelu. V Heilige Stede se konaly slavnostní bohoslužby s nejlepší hudbou té doby a městem procházela velkolepá procesí. Tak tomu bylo až do roku 1578. Tehdy, navzdory hrdinné obraně amsterdamských žen, se Heilige Stede zmocnili protestanti. Zničili veškeré její vybavení (jedinou zachráněnou věcí, předem ukrytou, byl nádherně iluminovaný hudební rukopis, takzvaný Occo Codex) a kostel proměnili ve stáj a skladiště. Později ho úplně zbourali.
Dlouhých 270 let žili katolíci v Amsterdamu i v celém Nizozemsku v podzemí, ale nedali se zlomit. Jakmile se objevily politické možnosti, katolická církev v Nizozemsku povstala z popela. Přežila katastrofu druhé světové války i mohutné otřesy 60. let. A nejsilnějším vnějším projevem její víry je amsterdamské Tiché procesí. Letos máme na pozvání biskupa Jana Hendrikse z Haarlemu-Amsterdamu i my – poutníci z Polska – příležitost poprvé zažít tuto modlitební chůzi večerními ulicemi starého Amsterdamu. Obklopeni přeplněnými coffee shopy, LGBT bary a podniky Čtvrti červených luceren budeme moci vydat silné svědectví víry těm, kdo Krista neznají a teprve mají objevit, jak moc ho potřebují.
Jakmile odešlete a zaplatíte přihlášku, nemusíte se už o tyto součásti cesty starat – o každý detail se postaráme my.
Na trase Krakov–Amsterdam–Krakov: pohodlný autokar se sklopnými a posuvnými sedadly, klimatizací, barem, WC a DVD.
4 snídaně a 4 večeře, podávané v místech ubytování.
4 noci ve 2- nebo 3hvězdičkových hotelech, dvoulůžkové/třílůžkové pokoje s koupelnou.
Pojištění u Signal Iduna (léčebné výlohy + chronické nemoci 30 000 EUR, úrazy 15 000 PLN, zavazadla 1000 PLN), příspěvky do Turistického garančního fondu a Fondu turistické pomoci.
Duchovní péči o pouť zajišťují otcové dominikáni Dawid Kołodziejczyk a Łukasz Miśko.
Péče vedoucího zájezdu z cestovní kanceláře Misja Travel a průvodce specializovaného na Tiché procesí.
>
Utrecht je nizozemským protějškem našeho Hnězdna, jenže město je staré 2000 let – vzniklo jako pevnost, kterou kolem roku 50 n. l. postavili Římané na limitu, slavné hranici Římské říše vedoucí podél Rýna a Dunaje. Jmenovalo se Traiectum. Dnes jeho místo zaujímá katedrála sv. Martina a náměstí před ní. Obyvatelé Utrechtu jsou na římskou minulost města hrdí a pečují o zachování jejích stop.
Po odchodu Římanů patřil Utrecht a jižní část dnešního Nizozemska částečně romanizovaným a pokřesťanštěným germánským kmenům (Frankům), zatímco na severu žili pohanští Frísové. Ačkoli se křesťanství ze zemí jižně od Rýna nikdy nestáhlo, samostatné utrechtské biskupství vzniklo, když se město na konci 7. století stalo sídlem sv. Willibrorda, misionáře z Britských ostrovů nazývaného apoštolem Nizozemska.
Současný ordinář, v Polsku dobře známý kardinál Willem Eijk, je 71. biskupem Utrechtu.
Utrecht byl rodným městem jediného nizozemského papeže, Hadriána VI. (1522–1523). Připomíná ho dům postavený na jeho příkaz, zvaný „Papežský dům“ (Paushuize). Bude na naší trase.
Cestou do starého města navštívíme nově zrenovovaný kostel sv. Augustina. Vedle katedrály sv. Kateřiny je to druhý historický katolický kostel v Utrechtu. Byl postaven v klasicistním slohu v letech 1839–1840 jako první velký katolický kostel ve městě po zrušení zákazu katolického kultu. Je příkladem takzvaných Waterstaatskerken (kostelů vodohospodářské správy), jejichž stavbu dozorovali inženýři Generálního ředitelství veřejných prací a vodního hospodářství (Rijkswaterstaat). V Nizozemsku jich je několik desítek. Jeho zasvěcení navázalo na tradici „skrytého kostela“, který od roku 1636 tajně fungoval v měšťanském domě v ulici Jeruzalemstraat. Před několika lety rozhodla správa katolických farností o uzavření kostelů sv. Augustina a sv. Kateřiny. Vyvolalo to velké pohoršení, díky němuž jsou oba kostely stále otevřené a slouží se v nich bohoslužby. U sv. Augustina se každý den v poledne slaví mše svatá – v Nizozemsku něco výjimečného. Kostel spravují augustiniáni, řád, k němuž patří Svatý otec Lev XIV.
Sv. Willibrord žil na přelomu 7. a 8. století. Byl anglosaským benediktinským mnichem, který kolem roku 690 přeplul Severní moře, aby pokřesťanštil pohanské nizozemské země. Činil tak ve jménu nezištného keltského ideálu peregrinatio Christi, „putování pro Krista“. Nebylo to bezpečné zaměstnání – krátce předtím pohanští Frísové zavraždili sv. Bonifáce. Willibrord však spolupracoval s Karlem Martelem z karolínské dynastie a podařilo se mu položit základy trvalé církevní organizace v nizozemských zemích (do té doby tam existovalo jen biskupství v Tongerenu/Maastrichtu, od 4. století). Je pohřben v opatství, které založil v Echternachu v Lucembursku, kde se každoročně koná na jeho počest slavné „taneční procesí“. Utrechtská katolická katedrála uchovává nádherný relikviář s jeho ostatky.
Kostel sv. Petra je součástí utrechtského „kříže kostelů“ z 11. století. Kromě sv. Petra k němu patřila katedrála sv. Martina, kostel sv. Jana a zbořené kostely Panny Marie a sv. Pavla. Patří ke stovce nejdůležitějších nizozemských památek na seznamu státní agentury pro kulturní dědictví. Roku 1076 se stal jevištěm velké politiky: když papež Řehoř VII. exkomunikoval císaře Jindřicha IV., císař pobýval právě v Utrechtu. V odvetě nařídil místnímu biskupovi, aby papeže exkomunikoval. Biskup tak učinil od oltáře kostela sv. Petra. Téhož večera do kostela udeřil blesk a kostel vyhořel. Bylo to vykládáno jako Boží trest. Dnes je kostel sv. Petra převážně gotický, ale uvnitř má mnoho dobře zachovaných románských prvků včetně krypty. Pokud by návštěva sv. Petra nebyla možná, můžeme místo něj navštívit kostel sv. Jana, který rovněž patří ke „kříži kostelů“ a uvnitř si zachoval románské prvky.
Sv. Martin z Tours je patronem města a dodnes Utrechtem v den sv. Martina prochází na jeho počest barevný průvod. Nejdůležitější kostel Utrechtu, kdysi sídlo sv. Willibrorda, je od 16. století v rukou protestantů. Byl postaven na místě dřívější římské pevnosti. Je to jediná katedrála v Nizozemsku v klasickém gotickém slohu francouzských katedrál. Nemá hlavní loď, která se zřítila během strašlivé bouře v roce 1674. Přežil vysoký presbytář s transeptem a více než 112 m vysoká věž, která dnes stojí na druhé straně katedrálního náměstí. Je to nejvyšší kostelní věž v Nizozemsku a nejvyšší budova Utrechtu. Zachoval se také ambit a kapitulní síň bývalého katedrálního komplexu. Právě tam byla roku 1579, během války za nezávislost na španělských Habsburcích, podepsána Utrechtská unie, z níž později vzešla Republika spojených provincií – dnešní nizozemský stát.
Biskupský stolec kardinála Wima Eijka v katedrále sv. Kateřiny v Utrechtu s jeho znakem a heslem „Noli recusare laborem“ – „Neodmítej práci“.
Kostel, který kdysi patřil karmelitánům a johanitům, tvoří jeden celek s bývalým klášterem, v němž dnes sídlí muzeum sakrálního umění Catharijneconvent, největší státní muzeum svého druhu v Nizozemsku. Slouží jako katedrála kardinála Willema Eijka, arcibiskupa utrechtského a primase Nizozemska.
Podle některých je to jediný původní gotický kostel v Nizozemsku, který je stále v katolických rukou. Plán na uzavření katedrály vyvolal před několika lety mezinárodní pohoršení. Částečně i díky protestům zaslaným z Polska bylo od rozhodnutí upuštěno. V posledních letech je v katedrále v době Vánoc vystaven originální neapolský betlém z 18. století se 600 figurkami oblečenými do vybraných kostýmů ze skutečných látek.
Ústřední nizozemské státní muzeum sakrálního umění bylo založeno v 70. letech v bývalém karmelitánském/johanitském klášteře. Nejen uchovává, konzervuje a vystavuje nejcennější sakrální artefakty z Nizozemska od posledních staletí prvního tisíciletí po novověk – například kalich sv. Lebuina z 9. století, berlu egmondských opatů a haarlemských biskupů ze 14. století (zachráněnou během protestantského obrazoboreckého běsnění prostou ženou, pradlenou místních dominikánů) a díla Jana van Scorela, Rembrandta a Franse Halse.
Úzce také spolupracuje s církvemi a náboženskými společenstvími a pomáhá zachraňovat nejcennější sakrální památky ohrožené chátráním a uzavřením v celé zemi. Patří k němu takzvané „Největší muzeum Nizozemska“ (Grootste Museum van Nederland), skupina 23 nejcennějších křesťanských kostelů, synagog a mešit. Z nich jsou na naší trase katedrála sv. Mikuláše v Amsterdamu, katolická katedrála sv. Bavona v Haarlemu a katedrála sv. Martina v Utrechtu. Muzeum provádí výzkum a pořádá hodnotné dočasné výstavy, například rozsáhlou výstavu věnovanou jedinému nizozemskému papeži Hadriánovi VI. k 500. výročí jeho smrti nebo výstavu „Van God los“ (Pryč od Boha), která zkoumala kolaps křesťanství a masovou apostazi v Nizozemsku v 60. a 70. letech.
Tato katedrála je hlavním kostelem nizozemské starokatolické církve a sídlem jejího arcibiskupa. Byla postavena na začátku 20. století v novorománském slohu na památku nedalekého románského kostela Panny Marie, zbořeného na příkaz Napoleona Bonaparta. Na naší trase je kvůli přilehlé kapli sv. Gertrudy, bývalému skrytému katolickému kostelu (schuilkerk) z doby, kdy byli katolíci pronásledováni protestanty, založenému roku 1634 a zachovanému v téměř původním stavu. Je to jeden ze dvou schuilkerken na naší trase. Druhý, „Náš milý Pán na půdě“ (Ons’ Lieve Heer op Solder) v Amsterdamu, je světoznámé muzeum.
Kostel Panny Marie, jedna z největších a nejkrásnějších románských staveb v Nizozemsku, byl postaven v 11. století z fundace císaře Jindřicha IV. a biskupa Konráda. Po reformaci patřil protestantům. Roku 1813 nařídil císař Napoleon Bonaparte jeho zbourání a výtěžek z prodeje materiálu použít na své vojenské tažení. Přežil jen fragment ambitu. Obyvatelé Utrechtu jeho ztrátu dodnes oplakávají a snaží se ho různými způsoby připomínat. Na místě, kde kdysi stál, bylo nedávno otevřeno zrenovované náměstí s informačními tabulemi a velkou nástěnnou malbou připomínající kostel. Nizozemsko bohužel prošlo mnoha vlnami bourání kostelů a ničení sakrálních památek, a to rukama zahraničních nepřátel i domácích obrazoborců, naposledy v 60. a 70. letech, ale vždy tam byli lidé a instituce, kteří toto dědictví zachraňovali a připomínali. Pandhof Sinte Marie je toho dobrým symbolem.
Jako město námořníků, mořeplavců a rybářů byl Amsterdam tradičně spjat se svatým biskupem Mikulášem z Myry. Ostatně celé Nizozemsko i dnes chová tohoto skvělého patrona ve velké úctě a listopadové vjezdy – intochten – Sinterklaase, vždy oděného jako biskup, do jednotlivých měst patří k největším veřejným slavnostem v zemi. Proto jsou v Amsterdamu tři historicky významné kostely zasvěcené Dobrému Světci. Navštívíme všechny tři. Novorenesanční a novobarokní konkatedrála se hrdě tyčí poblíž přístavu a vynikajícího Námořního muzea, naproti Hlavnímu nádraží.
Byla vysvěcena roku 1887 jako první katolický kostel postavený ve městě na Amstelu po skončení pronásledování a převzala kult od „předchozího“ sv. Mikuláše, dnes muzea skrytého kostela Ons’ Lieve Heer op Solder.
Titul konkatedrály diecéze Haarlem-Amsterdam získal kostel v březnu 2025, během oslav 750. výročí Amsterdamu.
Při této příležitosti do něj bylo přeneseno monumentální křeslo z 19. století, které sloužilo jako biskupská katedra po obnovení haarlemské diecéze roku 1853. První na něm 4. března 1853 usedl biskup Franciscus Jacobus van Vree; dnes ho používá biskup Jan Hendriks.
Poté co protestanti zakázali katolický kult, začali katolíci zřizovat ve svých domech skryté kostely (schuilkerk). Jen v Amsterdamu jich bylo více než deset. Nejznámější je „Náš milý Pán na půdě“, dnes světoznámé muzeum dokumentující život katolíků během 270 let pronásledování. Patří ke stovce nejdůležitějších nizozemských památek na seznamu státní agentury pro kulturní dědictví. Evropská unie ho také oficiálně zapsala na seznam Značky evropského dědictví.
Kromě dokonale zachovaného kostelíka, který má vše potřebné včetně varhan, uvidí návštěvníci také původní historické interiéry měšťanského domu bohatého amsterdamského obchodníka ze 17. století. V kostele se jednou za měsíc slouží mše. Před několika lety se krajně levicová radnice rozhodla odebrat muzeu Ons’ Lieve Heer op Solder finanční prostředky a dát je mimo jiné černošským kolektivům. Vyvolalo to doma i v zahraničí takové pohoršení, že se peníze našly a muzeum stále existuje.
Oudekerk doslova znamená „starý kostel“ a název je výstižný, protože kostel vysvěcený před 720 lety byl prvním kostelem postaveným ve vesnici založené u hráze na řece Amstel. Právě zde byla nejprve uchovávána Zázračná hostie, než pro ni byla roku 1347 postavena zvláštní svatyně Heilige Stede. Je zasvěcen sv. Mikuláši z Myry, patronu námořníků.
Je zde pohřben slavný skladatel Jan Pieterszoon Sweelinck a Rembrandtova manželka Saskia. V 16. století se stejně jako jiné nizozemské kostely stal obětí obrazoborectví a přešel do protestantských rukou. Když byly na hlavním náměstí Dam postaveny Nieuwekerk („nový kostel“) a radnice (královský palác), Oudekerk ztratil význam, ale dnes je opět plný života díky turistice, koncertům a výstavám.
Patří ke stovce nejdůležitějších nizozemských památek na seznamu státní agentury pro kulturní dědictví. Nizozemci jsou národ námořníků, a tak kostely stavěli… lodní tesaři. Jejich dřevěné klenby proto podivně připomínají obrácené lodní trupy. V Oudekerk je to dobře vidět.
Renesančně-barokní Westerkerk („západní kostel“ – také Amsterdam měl stejně jako Utrecht „kříž kostelů“) byl prvním kostelem ve městě postaveným od počátku jako protestantský, což se odráží v jeho vzhledu. Je krásným příkladem nizozemského baroka a bohatství amsterdamského zlatého věku, ale turisté z celého světa ho navštěvují hlavně proto, že je v něm pohřben nejslavnější nizozemský malíř Rembrandt van Rijn. Jeho 87metrová věž je nejvyšší kostelní věží v Amsterdamu.
Před kostelem stojí Homomonument připomínající lidi pronásledované nebo zavražděné kvůli homosexuální orientaci. Má tvar růžového trojúhelníku, protože tento odznak je Němci nutili nosit za války, kdy je vyhlazovali spolu s Židy a Romy. Sympatie, jimž se homosexuální lidé dnes v Nizozemsku těší, mohou Poláky překvapit, ale vyplývají z toho, že ještě před několika desetiletími tam platily tvrdé protihomosexuální zákony. Dosud žijí lidé, kteří za to byli vězněni…
Heilige Stede („svaté místo“) byl gotický kostel postavený zvlášť pro Zázračnou hostii, svědka Amsterdamského zázraku z 15. března 1345. Do svatyně přicházeli poutníci z mnoha evropských zemí, z nichž nejslavnější byl císař Maxmilián Habsburský (který byl zázračně uzdraven). Konaly se tam bohoslužby s nejlepší hudbou té doby a velkolepá procesí. Roku 1578, navzdory hrdinné obraně amsterdamských žen, se Heilige Stede zmocnili protestanti. Zničili veškeré její vybavení (jedinou zachráněnou věcí, předem ukrytou, byl nádherně iluminovaný hudební rukopis, takzvaný Occo Codex) a kostel proměnili ve stáj a skladiště. Zdi přežily, ale roku 1908 byly také zbořeny – militantní protestantští „jestřábi“ nesnesli obrodu katolicismu, projevující se mimo jiné vznikem Tichého procesí, a rozhodli se odstranit všechny zbývající stopy kultu Nejsvětější svátosti. Slavnému katolickému architektovi Pierru Cuypersovi se podařilo zachránit několik fragmentů kamenických prvků. Roku 1988 byl jím zachráněný sloup postaven na prestižní ulici Rokin jako připomínka, že zde kdysi stála Heilige Stede.
Přijet na pouť do Nizozemí a nenavštívit bekinát by bylo prostě rouháním. Bekardy a bekyně – ty zbožné lidi, kteří nebyli řeholníky v pravém slova smyslu, ale po vzoru řeholníků pěstovali společný život a zbožné praktiky – spojujeme se středověkem, a přitom poslední amsterdamská bekyně zemřela teprve roku 1971! Bekináty byly jedinou katolickou institucí, která přežila poté, co se v Nizozemsku chopili moci protestanti – řadové domky v nich byly soukromým majetkem jednotlivých bekyní, nikoli církevním majetkem, a proto je nebylo možné zabavit. Amsterdamský bekinát leží v samém centru města a od zbourání Heilige Stede je jeho katolická kaple hlavním amsterdamským centrem úcty k Nejsvětější svátosti a k Amsterdamskému zázraku. Spravují ji otcové Nejsvětější svátosti (eymardiáni).
Kostel na Krijtbergu je nedaleko Begijnhofu, na druhé straně kanálu Singel. Je na naší trase jako vynikající příklad monumentální a zdobné novogotiky, která je dnes nejčastějším slohem katolických kostelů v Nizozemsku. Je to proto, že když katolíci konečně na konci 19. století směli stavět kostely, stavěli je všude najednou v tehdy nejmódnějším slohu. Bohužel v 50.–70. letech, když zemí prošla další vlna obrazoborectví, bylo mnoho těchto kostelů (včetně protestantských), často vynikajících uměleckých děl navržených nejslavnějšími architekty, zbořeno. Krijtberg, jak naznačuje jeho zasvěcení sv. Františku Xaverskému, patří jezuitům. Předtím zde stál jimi spravovaný skrytý kostel (schuilkerk). Dnes je tam jen několik otců, a to starších, ale jsou tam a vedou velmi živou pastoraci. Na nedělních mších je kostel na Krijtbergu plný jako v Polsku a ve všední dny se také slouží každodenní mše ve 12:30.
Na náměstí Dam vedle Královského paláce (bývalé radnice) stojí Nieuwekerk, kde se konají inaugurace a sňatky nizozemských panovníků. Místo bývalého hlavního oltáře zaujímá velkolepý barokní náhrobek admirála Michiela de Ruytera, největšího národního hrdiny, který v dlouhých námořních válkách 17. století zachránil nizozemskou nezávislost, smrtelně ohroženou Angličany. Umísťovat hroby hrdinů tam, kde býval hlavní oltář, bylo tehdy oblíbeným kalvinistickým zvykem.
V kostele jsou pohřbeni také Joost van den Vondel – nizozemský Shakespeare a kryptokatolík – P. C. Hooft, nejvýznačnější nizozemský básník, malíř Gabriël Metsu, purkmistr Nicolaes Tulp, známý z Rembrandtova obrazu „Anatomie doktora Nicolaese Tulpa“, a Willem Blaeu, slavný kartograf, který v kartografii nastavil nová měřítka.
Na ulici Spuistraat stojí novogotický kostel sv. Dominika, navržený Pierrem Cuypersem a zapsaný jako národní památka, který až do konce 60. let patřil dominikánům. Během obou reformací – první v 16. století a jejího opakování v 60. letech (které do Polska nikdy nedorazilo) – byli nizozemští dominikáni v předvoji změn a nemálo z nich katolickou církev z vlastní vůle opustilo.
Tak dominikánský řád přišel také o kostel sv. Dominika v Amsterdamu. Tamní komunita prováděla riskantní liturgické a teologické experimenty a nakonec se přeměnila v nezávislé „ekumenické“ společenství, které existuje dodnes.
V Haarlemu, stotisícovém městě nedaleko Amsterdamu, stojí dva velké katedrální kostely, oba nesoucí jméno sv. Bavona, patrona města. Důvodem jsou samozřejmě složité náboženské dějiny Nizozemí. Aby se nepletly, běžně se mluví o „Starém Bavonovi“ a „Novém Bavonovi“.
Monumentální kostel v brabantské gotice s pozdně gotickou věží vysokou 78 m, zaujímající čestné místo na hlavním náměstí města. Byl stavěn od konce 14. do začátku 16. století a historicky byl hlavním kostelem Haarlemu. Roku 1559 zřídil papež Pavel IV. haarlemskou diecézi a kostel sv. Bavona se stal její katedrálou. Avšak jen o dvě desetiletí později se protestanti města násilím zmocnili, katolické církevní struktury byly zrušeny a věřící museli přejít do podzemí. „Starý Bavo“ je krásným příkladem obrovských gotických kostelů známých z malířství nizozemského zlatého věku, které byly ve středověku katedrálami a farními kostely bohatých nizozemských měst a v 16. století přešly ke kalvinistům, s interiérem typickým pro toto vyznání. Je zde pohřben malíř Frans Hals. Kostel je proslulý také vynikajícími varhanami (62 rejstříků a asi 5000 píšťal), na které hráli mimo jiné Händel a Mozart.
Roku 1853, poté co papež Pius IX. obnovil v Nizozemsku církevní hierarchii, se Haarlem opět stal sídlem římskokatolického biskupa. Protestanti, kteří tehdy v zemi dominovali, snášeli katolického biskupa v Haarlemu, stranou hlavních cest, snáze než v hlavním městě Amsterdamu. Stavbou nové katedrály byla pověřena rodina Cuypersů, nejslavnějších nizozemských architektů 19. století, kteří byli navíc katolíky. Historické zasvěcení sv. Bavonovi bylo zachováno.
Stavba „Nového Bavona“ byla dokončena ve 30. letech. Kostel patří k nejlepším příkladům skvělé nizozemské sakrální architektury první poloviny minulého století. Jeho eklektický sloh spojuje prvky novogotiky, byzantského a orientálního stylu a art deco. Kvůli mnoha kupolím se kostel nazývá také „KoepelKathedraal“ (Katedrála s kupolemi). V kryptě je malé muzeum sakrálního umění s cennými exponáty a lze vystoupit i na věž, z níž výhled sahá až k Severnímu moři. Fara „Nového Bavona“, sama cenná památka s vynikajícími interiéry a vybavením z počátku 20. století, je sídlem biskupa Jana Hendrikse z Haarlemu-Amsterdamu.
Odpočinek nebo prohlídka, například skvělého Námořního muzea s replikou lodi Nizozemské Východoindické společnosti.
Mše svatá v jednom z kostelů v centru – podle dohody s organizátory Tichého procesí – a samotné Tiché procesí.

Mše svatá v kapli Occo Hofje na Nieuwe Keizersgracht 94. Název pochází od bohaté bankéřské rodiny Occo, která také financovala Occo Codex pro kapli Amsterdamského zázraku, Heilige Stede. Je to nádherně iluminovaný hudební rukopis, jediný předmět, který přežil z Heilige Stede zničené protestanty, protože se ho jeho fundátorům podařilo ukrýt. Jejich dědicové odhalili jeho existenci až o 400 let později! Occo Hofje je pak útulek pro vdovy a neprovdané ženy postavený roku 1774 a financovaný toutéž rodinou. Takové instituce byly v Nizozemsku v 17. a 18. století velmi běžné, ale Occo Hofje byl určen pro katolíky. Na nádvoří je malá kaple s barokním vybavením a právě tam otcové dominikáni, kteří pouť vedou, odslouží pro účastníky nedělní mši. Po mši je podle nizozemského zvyku plánováno pohoštění (káva a sušenky), které nabídne správa Occo Hofje. Fotografie ukazuje vyobrazení Amsterdamského zázraku ze svatostánku kaple v Occo Hofje.
Texty a fotografie: Dominika Krupińska, autorka blogu „Adoptuj kościół w Holandii”.
Akce se může uskutečnit jen tehdy, přihlásí-li se dostatečná skupina účastníků. Abyste cestu umožnili, pomozte nám prosím šířit informace a oslovit všechny, kdo by mohli mít zájem. Vaše včasná přihláška a osobní doporučení budou tou nejcennější reklamou!
Jsme přesvědčeni, že síla církve závisí na tom, jak se slaví liturgie. Pro většinu katolíků je účast na mši základním způsobem prožívání víry. Kvalita jejich víry závisí na tom, co na mši vidí, slyší a prožívají. Proto učíme víru a poskytujeme nástroje k jejímu prožívání v liturgii. Věříme, že právě tak se církev obnoví.
Amsterdamské procesí připomíná kdysi slavný eucharistický zázrak, který se tam stal 15. března 1345. Více než dvě stě let – až do protestantské revoluce – bylo nizozemské hlavní město domovem velkého poutního centra, které přitahovalo poutníky z celé západní Evropy.
Procesí bylo obnoveno na konci 19. století po zmírnění protikatolických omezení, ale kvůli zákazu katolických procesí platnému až do roku 1983 si zachovalo „skrytý“ charakter, tedy bez vnějších znaků kultu.
Dnes je to největší veřejná událost katolické církve v Nizozemsku, věrně konaná v březnové noci až do roku 2020, kdy byla kvůli vypuknutí pandemie koronaviru týden před začátkem zrušena a „přesunuta online“ – byly zpřístupněny nahrávky, které doprovázely duchovní účast z domova.
Zajímavé je, že eucharistický zázrak se ve 14. století stal také v Krakově. Zloději ukradli z kostela Všech svatých monstranci s hostií, ale přemoženi strachem ji pohodili v močálech u vesnice Bawół, v oblasti dnešní čtvrti Kazimierz.
Monstrance ležící v bažině však zářila neobyčejným světlem, a tak byla nalezena a ve slavnostním procesí v čele s krakovským biskupem přinesena zpět. Na památku těchto událostí postavil král Kazimír Veliký kostel Božího Těla. Na tyto události se odvolávají i organizátoři procesí v Krakově.
Více o dějinách zázraku »
Více o krakovském Tichém procesí »
Kodex je jediný předmět zachráněný z již neexistující svatyně Amsterdamského zázraku, která až do svého zničení ve druhé polovině 16. století proslavila město po celé Evropě.

Occo Codex vznikl v dílně Petra Alamira, nejlepšího kaligrafa své doby, na začátku 16. století. Obsahuje poklady francouzsko-vlámské polyfonie 15. století. Některé skladby jsou dobře známé a složili je velcí zpěváci té doby – Isaac, Mouton, Josquin des Prez – jiné jsou dílem anonymních skladatelů.

Tento rukopis byl určen pro potřeby kostela v Amsterdamu – Heilige Stede – zasvěceného uctívání Nejsvětější svátosti. Kostel byl postaven ve 14. století přímo na místě zázraku, který se tam stal v březnu 1345.
Rukopis je jediným předmětem, který přežil z amsterdamské svatyně Zázračné hostie, díky tomu, že ho ukryla rodina fundátora. Tento rukopis ze 16. století, vytvořený ve slavné dílně Petra Alamira a obsahující kvalitní polyfonní skladby a krásné ilustrace, uchovávali potomci rodiny Occo 400 let a muzikologům byl odhalen teprve před několika desetiletími.
V březnu 2020 přijel po roce příprav do Amsterdamu vokální soubor „Ex Tempore“, aby přednesl repertoár k poctě Nejsvětější svátosti z Occo Codexu, včetně Missa Pange lingua Josquina des Prez a dalších pokladů polyfonie, z nichž některé se zachovaly jen v Occo Codexu a v tichu čekají na chvíli, kdy budou moci znovu ožít.
Koncerty však musely být na poslední chvíli zrušeny kvůli epidemii koronaviru, ale hudební materiál připravený Marcelem Pérèsem a sborem Ex Tempore získal nový život v podobě nahrávek, které pořídili jezuité z kostela sv. Františka Xaverského na Krijtbergu.
Jejich podcast (nizozemská verze „Modlitby na cestu“) obsahuje tři skladby v podání sboru Ex Tempore, který loni v Polsku založil vynikající francouzský znalec staré církevní hudby Marcel Pérès právě proto, aby znovu oživil hudbu kaple Heilige Stede zachovanou v takzvaném Occo Codexu.

Kromě krátkého úvodu a shrnutí v nizozemštině tvoří zbytek podcastu zvuky Stille Omgang a zpěv polského sboru. Pomocí online nástrojů můžete sledovat mapu trasy procesí a modlit se spolu s nahranými zvuky. Podcast trvá tak dlouho, jak dlouho trvá projít trasu procesí amsterdamskými ulicemi Kalverstraat, Nieuwendijk, Warmoesstraat a Nes. Je k dispozici na modlitební platformě „Bidden Onderweg“, kterou provozují nizozemští jezuité, na adrese https://biddenonderweg.org/speler/uitgelicht/2715.
Níže si můžete poslechnout širší výběr nahraných skladeb (11 stop); playlist je k dispozici také na našem kanálu Hearthis.at.
Sbor Ex Tempore a koncerty „Occo Codex“ v Amsterdamu a Heiloo uspořádalo Sdružení Brandsma ve spolupráci s Dominikánským liturgickým centrem a Nadací sv. Benedikta. Mediální patroni projektu: Liturgia.pl, Magnificat, Christianitas, Rycerz Niepokalanej, Bemint Elkander!, Miłujcie Się! a Adeste.org.

Sign up here to receive our latest news by e-mail.